O Slovácích a jiné zvířeně

24. dubna 2017 v 15:00 | Anna |  Deníček průvodkyně
Sobota

Povedl se mi husarský kousek a nezaspala jsem. Ráno jsem si vydupkala službu na jižní bráně, kterou mám v plánu celou investovat do příprav do školy, protože termín konání mého absolventského projektu už je na spadnutí. Naštěstí je hnusně a co jsem slyšela, tak Brno zase vyhrálo nějaký sport, takže na Zelňáku se k této příležitosti koná nějaká sláva. tudíž je reálná šance, že budou všichni tam.
Zprvu do vypadá, že mám pravdu. Prvn lidi jižní bránou procházejí až v 10:30 a jsem z toho tak překvapená, že si na ně chci sáhnout jestli se nejedná o výplod mojí fantazie.

O hodinku později nás čeká vzrůšo, protože mi šéf hlásí příjezd sanitky. Jsem z toho trochu zmatená, protože na to abys ebou někdo švihl na prohlídce není dost horko. Sanitka přijíždí, ale tahle posádka je nějaká zbabělá a neodvažuje se projet bránou až na nádvoří. Radši blokují vchod a běží dovnitř se zeptat, zda je pacient chodící. Ukazuje se, že pacientem je naše paní kastelánka, kterou neustálej provoz srazil na kolena a do dvaceti minut si ji odvážejí. Takže jsme bezprizorní. Prý to není nic vážného, tak snad mají pravdu.

V mezičase se mi podařilo dodělat práci do školy, pár lidí mi nechalo drobné, jako spropitné, takže mám vlastně dost dobrou náladu... Až ale... Dorazili... Oni... Bratia Slováci.
Nechápu to. Nemám obecně se slovenskými návštěvníky problém, většinou jsou kulturní a tolerují moji špatnou slovenštinu, do které mi to tak nějak automaticky přeskakuje.
Ale to co sem jezdí poslední dva týdny, no to je snad výbor z toho nejhoršího co Slovensko může nabídnout.
Dneska sice měli české peníze, ale měli tisícovku.

"Tu sa platí? Ako že to?"
"Dobrý den, platí se tady vstupné do areálu, je to jeden z největších hradních areálů v republice tak proto. I návštěvník, který nejde na prohlídku tady může strávit celý den, všude jsou informační cedule. Ve vstupném je zahrnutá i výstava Lev a Orlice, která je v paláci a vážně to stojí za to."
"Veď my ideme len na kávu."
"Bohužel stejně musíte zaplatit vstupné."
"Hmm, dobre tak len jeden."
"Třicet korun prosím." Chlapík mi podává tisícovku. "Promiťe nemáte drobné? Já vám na to nemám jak vrátit."
"Nie."
Tak jsem mu těch 970,- vyskládala v padesátikorunách a dvackách, což byl reálně jediný obsah mojí kasičky a snažila se nevidět jeho naprosto nasraný výraz a neslyšet ty hulvátské poznámky, které sem přepisovat nebudu, protože tohle je slušný blog. Len jeho "Tie strieborňáky nechcem." To mi bude znít v uších ještě dlouho.

Po slovensk výpravě mě rozčílí už jenom párek, který si spletl hrad s kynologickým cvičákem. Odcházeli z nádvoří a někde před branou usoudili, že zákaz volného pohybu psů už pro ně neplatí, takže odcvakli štěně v provazu a už jenom hulákali:
"Vajo, čekej! Vajo, pojď! Vajo, Vajo, sedni. A čekej. A teď pojď."

Od spodního parkoviště valící se svatební průvod už mě nemohl zaskočit. Dokonce se koordinovaně a rychle seřadili, přepočítali, nahlásili třicet osob. Já si od nich vyptala devět stovek a to kilo do tisícovky mi nechali jako dýško. Takže vlastně dobrý. Pana nevěsta teda vypadala, že je v posledním tažení po výstupu do hradního kopce, ale když jsem ji pak zahlídla jak křepce popochází po nádvoří už byla dokonce míň rudá.

Neděle

Dobře, tak dneska jsem zaspala. A hodně. Ale šalináři s benevolnentním přístupem k jzdním řádům mě taky štvou. Kdyby neměl zpoždění už na České, tak bych autobus stihla, takhle jsem musela volat Johance, aby na mě počkala s autem. Počkala a do práce jsme přišly včas.

Ráno provádím. První prohlídka na mě vychází v jedenáct a ještě jsme si s kolegyní střihly kdo ji půjde, protože hned po ní byla nahlášená dvojka. S rodinkou za všechny peníze. Paní na pokladně tak rozčílilo, že prohlídky odcházejí pouze každou hodinu, že začala samonasíracím způsobem vykřikovat, že tu všichni chrápem, chlastáme a proto pak nepracujem a že teda půjdou na dvojku, protože tam je určitě víc věcí, když je dražší. Máme rádi takové návštěvníky.

Nevím jak to dopadlo, jesli kolegyni udolali, ale moje prohlídka byla báječná. Bylo nás jedenáct, smáli se mýmu humoru, všem se to moc líbilo a dokonce strpěli i moje přerušení prohlídky.
Když jsme měli jít na terasu, zjistila jsem, že na zábradlí spinkají a vyhřívají se dvě kačenky. Všechny jsem donutila zastavit na chodbě, prohlédnout si kachny, pak jsem opatrně otevřela a šli jsme na terasu. Kachny si nás nejdřív ani nevšimly, poslechly si půlku výkladu, ale pak je začalo štvát jak si je všichni fotíme a odletěly pryč.

Na bráně odpoledne byl svatý klid. Dokonce si nikdo ani nestěžoval na vstupné. Ale táhlo se to jako sopel. S naprostou úlevou jsem ve čtyři všechno sbalila a vyrazila k domovu. Abych si na zastávce uvědomila, že jsem nesbalila vstupenky.








 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama