Vila Tugendhat

20. listopadu 2016 v 13:51 | Anna |  Hrady, zámky, muzea a ti druzí
Tenhle článek mi leží v rozepsaných už pekelně dlouho. Na vilu jsme se totiž byli podívat už minulý měsíc. Hrozně ráda jsem využila příležitosti spojené s konferencí s kolegy z Grazu a vyrazila na exkurzi do vily Tugendhat, což je další věc, kterou si slibuju celých pět let, co jsem v Brně.

Kdo ve vile nebyl, v Brně jakoby nežil. Vila Tugendhat byla navržena v roce 1928 architektem Ludwigem Miesem van der Rohem (snad to skloňuju správně) a stavba začala o rok později. Vilu zafinancoval otec Grety Tugendhatové - Alfred Löw-Beer, který manželům zároveň daroval pozemek, na kterém vila stojí. Průvodcde dokonce zmiňoval kolik tehdy parcela a stavba stála, při přepočtu na současnou měnu a po započítání inflace se mi z toho počtu nul zamotala hlava a přesnou cifru si už nepamatuju, ale byla by to drahá sranda.
Stavba vily byla dokončena v roce 1930 a manželé Tugendhatovi se nastěhovali. V domě žili pouze do roku 1938, kdy nacismus začal skutečně nabývat na síle Tugendhatovi, jakožto Židé se začali obávat o svůj život. Utekli dost brzo na to, aby stihli zachránit velkou část nábytku a vybavení domu.
V roce 1939 vilu okamžitě zabralo gestapo, v roce 1942 byla vila zapsána jako majetek Velkoněmecké říše. Jako byt a kancelář ji využíval Willy Messerschmitt, ředitle Klöcknerwerke. Tady ten pán se postaral o některé stavební úpravy, jako je zazdění mléčného skla u vstupu, vchodu na terasu, odstranění stěny jídelního koutu z ebenového dřeva. Budiž mu odpuštěno, protože v roce 1945 vilu zabrala Rudá armáda, která zde ubytovala své vojáky a jejich koně. Ti naprosto ignorovali prostředí v němž byli ubytovaní a jeho estetiku a například police z vzácného dřeva používali na otop.
Po válce vila sloužila jako soukromá taneční škola a rehabilitační centrum pro děti s poruchami páteře.
Až v roce 1969 si někdo uvědomil, že je to unikát a vila byla prohlášena památkou.
V 80. letech proběhla rekonstrukce, kterou u tehdy lidé neschvalovali. Rekonstrukce byla provizorní a nedotažená. Zpětně se prokazovalo, že rekonstrukce v osmdesátých letech byla na svou dobu velmi profesionální, což jenom dokazuje, jak marná ta doba, alespoň co se památkové péče týče, byla.
Co je ale důležité a bude zajímat i bratry Slováky, tak je fakt, že v roce 1992 se tady Klaus s Mečiarem sešli a rokovali a rokovali tak dlouho, až podepsali dohodu o rozdělení Československa.
Od roku 1994 je vila v majetku Muzea Města Brna, které ji zpřístupnilo veřejnosti. O deset let později se začalo uvažovat o nové rekonstrukci, která by obnovila původní podobu vily. Po dlouhých problémech se soutěží a výběrem odpovědné firmy se vila v roce 2010 uzavřela a začala rekonstrukce, která trvala dva roky a stála 174 milionů korun.

Jak jsem řekla, přijeli jsme s Rakušáky, takže první prohlídka byla vedená anglicky pro ně a pro nás se uspořádala česky vedená prohlídka o 15 minut později. Chvilku to vypadalo, že tam budeme dvě a naše pedagožka, ale na poslední chvíli dorazili i naši spolužáci, takže ve výsledku nás před vilou čekalo jako psů.
Na prohlídku se totiž čeká před vilou na chodníku. Když ale pěkně poprosíte, slečna vám otevře a pustí vás alespoň do suterénu vily, kde se nachází toalety a prodejna suvenýrů.
Průvodce si nás vyzvedl a začali jsme. Hned u dveří nám byl představen návlekovač. Taková mašinka do které si stoupenete a ona vám přitaví na podrážky fólii, abyste nepoškodili podlahy ze vzácných materiálů. Proto se taky do vily nedoporučují nosit podpatky. Jednak dělají důlky do podlah a jednak na ně nepřitavíte tu fólii.

My jsme měli objednaný delší rozšířený okruh. To znamená, že jsme začali v nejvyšším patře u soukromých pokojů rodiny. Jsou krásné, ne že ne. Zcela korespondují s filozofi celého domu. Je to tam prosté, bez výrazných dekorací, všude kvalitní materiály a řemeslná práce.
Ložnici paní Grety bych si klidně dala líbit. I ty koupelny.
V dětském pokoji udělal van der Rohe jedinou výjimku a nepoužil designový na míru vyhotovený nábytek. U dětí se použil levnější konfekční nábytek, který mohly děti zničit a nebyla by to taková škoda.
Dětské pokoje se mi až tak nelíbily, přišly mi příliš sterilní a suché. Ne jako prostor pro rozvíjení dětského ducha.
Z tohoto obytného patra se dá vyjít i na terasu, která v době pravidelného využívání a údržby, musela vypadat božsky. Teď je taková smutná a betonová. Možná to bylo tím, že jsme přijeli na podzim a květiny už byly odkvetlé.
Po schodech se sejde dolů do prvního patra, do hlavní obytné části. Tu asi znáte všichni, je to totiž ta neslavnější, nejukazovanější, nejpopulárnější část domu a naprosto dokonale ilustruje van der Roheův záměr vytvořit otevřený prostor nedělený stěnami, kde je možno "volně plynout". Dojem otevřenosti naprosto podporují obrovské prosklenné plochy otevřené do zahrady s unikátním výhledem na brněnské památky. Tyto okna byly navíc vyrobeny a upraveny nákladnou technikou a speciálním leštěním, které zabránilo jejich lesku, takže skleněné tabule jakoby zmizely.

Hned u vchodu je posezení doplněné typicky podsvícenou stěnou, která dokazuje, že moderní osvětlení dělalo hodně už ve 30. letech. Zářivky totiž mohou měnit intenzitu, podle nálady majitele.
V druhé části místnosti, naproti vstupním dveřím je knihovna a pracovní stůl. Knihovnu zčásti zničili rušští vojáci, když vytrhávali police ze vzácného dřeva, ale zadní stěna je původní. Studovnu od hlavního reprezentativního prostoru odděluje onyxová stěna z onyxu vytěženého v pohoří Atlas. Tahle monumentální masa byla vybrána a až později se zjistilo, že má ještě jednu úžasnou vlastnosti. Při prosvícení světlem částečně zprůhlední a zalije prostor krásně načervenalým světlem. Jde to demontrovat i s lampičkou na mobilu, pokud jako my dorazíte v zataženém počasí.
Jídelní kout, kde se podepisovaly i smlouvy o rozdělení ČSR je částečně původní a částečně nahrazený. Příčky z makassarského ebenu totiž náhodou objevili v kantýně právnické fakulty MUNI, kde mělo gestapo bar, který si zařídilo z materiálů ukradených ve vile. Příčky se vrátily a stěna je znovu kompletní.
Z hlavního obytného prostoru se pokračuje do kuchyně a přípravny. Tady už jsem jenom slintala blahem, protože kuchyň větší než je celý můj byt, to je sen.

Technické patro je zábava spíše pro kluky. Můžete se podívat na mechanismus, který spouštěl obrovské okenní tabule do podlahy, ten mechanismus pořád ještě funguje a okna je možné spustit.
Prochází se i místnosti, kde je mechanismus klimatizace a topení. Já jsem si do klimatizace vlezla úplně, takže jsem vidělat i mořské valouny, na které se cáká studená voda a ochlazený vzduch se potom prohání do místností. Topení funguje na podobném principu. Vše se odehrává v technickém patře a do místností je jenom rozváděn horký vzduch nenápadnými průduchy. V celém domě, nenajdete žádné škaredé topné tělesa.

Na úplném konci na nás čekala sezónní výstava, v říjnu to byly židle TON, na které se můžete usadit, což po dlouhé prohlídce byla rozhodně veliká úleva.

Vstupné je dražší (na rozšířený okruh je to 350,-) a prohlídka trvá hodinu a půl. Navíc je třeba prohlídku objednávat, ideálně tak dva měsíce předem, zejména pokud jste ve větší skupince. Stojí to za to. Je pravda, že většina prohlídek závisí na průvodci, ale odvažuju se tvrdit, že v tomhle to je dobré.

Nás prováděl Ivo Martinek, myslím, že říkal, že studuje architekturu a provázení má jako koníčka. Kultivovaný projev, zajímalo ho, co nám vykládá, upozorňoval nás i na fotky, které jsou v prostoru rozmístěné a ktreé vyfotil majitel vily pan Tugendhat, který byl velký foto nadšenec.
Průvodce bez problémů zodpovídal dotazy, jako pozitivní kvituju i fakt, že se nestyděl uznat, že neví.

V prodejně suvenýrů mají milion a jednu publikaci o vile a architektovi, dokonce jsem zvažovala, že nějakou pořídím tchánovi. Pro nedostatek financí jsem to zatím odložila a spokojila se s plackami na kterých jsou vyražená motta architekta Ludwiga Miese van der Rohe - Bůh je v detailu! a Méně je více!

Více informací najdete jako tradičně ZDE!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Whirpy Whirpy | E-mail | Web | 20. listopadu 2016 v 14:33 | Reagovat

Ve vila jsem byla. Je to úžasné, nádherné místo, jak svým příběhem, tak architekturou.
Nádherný je obývák, prostě všechny pokoje, hned bych tam bydlela...
A ty velké dřevěné dveře, kterých je tam hned několik, budou vždy v mých vzpomínkách na krásnou návštěvu ve vile Tugendhat.
Krásný článek, jen bych k němu možná přidala nějaký obrázek. :)

2 Ven Ven | 20. listopadu 2016 v 15:14 | Reagovat

Je to asi pár měsíců zpátky, co jsem o této vile četla úžasnou knihu. A po přečtení té knihy jsem hrozně chtěla vilu navštívit. Jenže zatím se mi to nepodařilo, ale díky tvému nádhernému článku se snad konečně rozhoupu ji navštívit.:)

3 Anna Anna | Web | 20. listopadu 2016 v 17:09 | Reagovat

[1]: Děkuju a naprosto souhlasím, vila je úžasná... Obrázky jsou vždycky rozporuplné... Nejsem fotograf a moje mobilní fotky většinou vychází odporně. Na netu je spousta krásných fotek (i na webu, na který odkazuju na konci článku) od profi fotografů a mají úžasnou atmosféru... Navíc mi jako člověku, který se pohybuje na památkách je svatý zákaz fotografování, který na vile pořád platí (dá se zakoupit fotopas, myslím za dvě kila a to se fakt oplatí spíš profi fotografům).

[2]: Mám radost, že moje články jsou takovou inspirací, proto je píšu. :-)

4 Jana Jana | E-mail | Web | 23. listopadu 2016 v 11:50 | Reagovat

Fotky nemáš? :( By se mi líbily asi ... A díky tvému popisu tam teď chci (protože kdo tam nebyl, nežije...) :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama