Večírky hradní zvěře

2. listopadu 2016 v 15:21 | Anna |  Deníček průvodkyně
O tom jak vypadají večírky na hradech musí někde kolovat strašlivě mylné představy. Sem tam se tohoto tématu zlehka dotknu v některých z deníkových zápisů, ale věrna myšlence, že tyhle články čte i naše vedení se krotím a raděi nezabíhám do detailů. Ale už je třeba vyvrátit některé mýty a některé naopak potvrdit.
Hlavně i ukojit zvědavost některých návštěvníků, kterým přijde práce průvodce hrozně romantická, zejména díky možnosti spát na hradě a popíjet víno, pivo, medovinu mezi staletými zdmi.
Na úvod bych ráda poznamenala, že každý večírek se odvíjí od složení kolektivu. Jsou lidé se kterými nebude zábava ani když se vypije bečka piva a stejně tak jsou lidé se kterými je zábava i na Kofole.
Vypozorovala jsem že první ligu pijí kováři a technici v divadlech, druhou šermíři a třetí průvodci na Buchlově a historici.
S Buchlovem je třeba to uvést do kontextu. Já jsem nastoupila až po takzvané "staré gardě", za nás už byly večírky umírněné, ale kolovaly historky o legendárních pijatykách, při kterých by se i Nero červenal. Přesto se nám často stalo, že ráno na průvodcovně leželo pár více či méně oživlých mrtvol, které tahaly krátkou sirku o to kdo půjde na první prohlídku.
Veverské mejdany jsem si příliš neužila, protože jsem jich moc nezažila. Nastoupila jsem na hrad totiž jako děvče velmi vytížené a svůj volný čas jsem si už tehdy musela plánovat na tři měsíce dopředu. Tudíž když se ke mě někdo přihrnul ve středu se slovy "V pátek se ožerem.", musela jsem odmítnout, protože v pátek už diář přetékal. Přesto se mi podařilo jeden či dva večůrky zažít.

Obecně se k hradním mejdanům dá říct, že mají vesměs stejný průběh a nezáleží příliš na tom, kolik se toho vypije. Na hradech se totiž schází ta skupinka lidí, se kterými je legrace i za naprosté střízlivosti. Navíc nás všechny pojí stejné zájmy, vášně a taky svorná nenávist vůči blbým návštěvníkům, blbým nařízením shora a tak podobně. Je tedy vždycky o čem hovořit. Nabízím vám unikátní sondu do obvyklého průběhu takového večírku průvodců, samozřejmě je nutno počítat s tím, že existuje mnoho variací, ale většinou to dopadá dle daného schématu.

Začíná se zvolna. Nejprve je totiž třeba vytvořit základ a ukojit nesnesitelný hlad, takže se většinou vaří. Na miniaturních vařičích na průvodcovně se dá vyrobit ledasco, bramboráky a palačinky ovšem pro svoji jednoduchost a příjemnou mastnost vyhrávají snad vždycky. Navíc každý průvodce chce uniknout instatním polívkám a nudlím, které baští vlastně v jednom kuse, takže společné vaření se bere jako příjemný bonus a možnost zpestřit si jídelníček. U vaření a prvních doušků piva či vína také začíná diskuze. Je totiž třeba shrnout si den. Pomluvit všechny nevděčné a neinformované návštěvníky, kteří:
  • nechtěli zaplatit vstupné,
  • fotili v expozici s bleskem,
  • dotýkali se exponátů,
  • ptali se jestli je to původní,
  • ptali se kdo to byl Churchill (vyslov tak jak vidíš),
  • ptali se proč teda ten hrad neopravíme,
  • ptali se na Templáře,
  • měli s sebou nevychované děti,
  • měli s sebou nevychované důchodce,
  • otravovali se stupidními dotazy, zatímco my jsme se chtěli věnovat tomu inteligentnímu návštěvníkovi, který se ptal na zajímavé dotazy,
  • ...
Tato úvodní fáze se může táhnout i několik hodin, často přijdou napřetřes i ty nejlepší hlášky z let minulých, nebo jiných objektů. Doprovází je hurónské výbuchy smíchu a nadávání na lidskou blbost.
S klesající hladinou v lahvích přichází také odborná diskuze na téma Památkový ústav a poměry na něm. Obecně platí, že každý zaměstnanec NPÚ, od poslední uklízečky, přes průvodce až po náměstky památkových správ, ví naprosto přesně jak by se to mělo dělat, aby se to dělalo dobře. Zde velmi záleží na tom, kdo konkrétně sedí u stolu. Pokud zaměstnanci hradu většinou se drbe nejbližší nadřízený tedy Územní památkové správy, pokud jsou přítomni i zaměstnanci těchto správ, pomlouvá se generální ředitelství a ministerstvo kultury. Všichni zúčastnění jsou revolučními myšlenkami přímo prodchnuti. Každý ví, jak by se to mělo dělat, co se dělá špatně a svůj názor si rozhodně nikdo nenechává pro sebe. Nutno dodat, že v duchu každý uznává, že kdyby došlo na lámání chleba, tak by tu vyšší pozici nikdo nechtěl, protože by stejně ke změně nedošlo, neb to není možné a pak by byl za debila s razítkem on.
V této fázi, zejména pokud, už mají zúčastnění trochu upito, dochází u slabších jedinců k sebelítosti. Probírají se všechny křivdy, které byly na dotyčném ať úmyslně, či neúmyslně spáchány.

"Pochop to, já se tak snažim. Fakt se snažim. Dělám jim tam debila. Nekoktám. Jsem vtipnej. A ani blbej zápis do návštěvní knihy. Fakt. No to je k posrání, člověče."

"Přišla na mě stížnost, že jsem jim neřekla tu templářskou legendu. To má člověk za to, že se snaží o trochu věrohodný a faktický výklad. Příště to udělám jak v tý knížce Všechno co vidíte je barokní, dem dál! tak jim to řeknu a bude."

"Jsem šel s těma parchantama. Třicet nevychovaných smradů tam bylo. A víš ty co mi řekla jejich učitelka, když jsem je napomenul ať na nic nesahaj? Víš ty co mi řekla? Řekla, že jsou to jenom děti. Kráva."

Po téhle fázi většinou dospějeme k závěru, že děláme moc náročnou práci za moc málo peněz. Někteří začínají koketovat se zaměstnáním pyrotechnika, které jim přijde bezpečnější. Ve výsledku je to stejně jedno, průvodcování se dělá z lásky, nikoliv za prachy.
Další postup večírku se odvíjí od toho v jakém složení jsou přítomní. V drtivé většině se stává, že se sklouzne opět k vyměňování nejzajímavějších historek a pláče nad lidskou blbostí. Je-li ve skupině přítomen kovář, utrhne se menší skupinka zaujatých a začnou probírat společné známé a nejlepší kovářské akce za poslední dobu. V posledních letech už se neřeší ani tak, kdo se kde opil a kolik toho prodal, ale kdo se oženil, postavil, pokřtil potomka. Pokud je možnost, protor a vybavení a dotyčný kovář je aspoň trochu blázen, ozve se nepochybně věta Hele pojď já si ukážu jak se dělá damascénská ocel. Nevadí, že novopečený učeň v životě nedržel kladivo. Ten damašek si prostě udělá. (Mám jednu takovou pochybnou jehlici do vlasů. Nesmím žádnému kováři nikdy říkat, že to měla být damascénská ocel, protože pak se většinou začnou na několik desítek minut nekontrolovatelně smát.
V každé obstojnější skupince průvodců se taktéž nachází alespoň jeden šermíř. Následný program je potom zaručen. Kordy a meče se vyhrabou vždycky někde, v nejhorším se sundá dekorace ze stěn v hospodě. A jde se šermovat.
Všichni se snaží radit, i ten nový průvodce, který vytrvale říká brnění a mečovat. Každý kdo kdy vidět amatérský šerm v Horní Dolní se stává samozvaným odborníkem na francouzskou školu a kritizuje postoj, práci nohou, rukou a nedostatečnou průraznost jednolivých úderů. Když dotyčného rádce, znechucený šermíř vyzve ať si to jde teda zkusit, rádce je najednou příliš opilý na to aby udržel v ruce kord.
Průvodci studující historii se zaobírají nejrůznějšími teoriemi a v ničem si nezadají s "Bravíčkem pro historiky" - časopisem Epocha. Studenti dějin umění líčí svým kolegům jaké druhy barev jsou použity v tom a tom obraze v té a té místnosti a nabízejí rekonstrukce středověkých mistrů za "... Rozhodně míň, než by si vzal nějaký jakože restaurátor."

Když už večer postoupí, začínají kouřit i zapřisáhlí nekuřáci a zbytky z lahví se slévají do mísy a vaří se tak Zámecký mix speciál, přichází ten správnný čas na duchařské historky.
Průvodci z nejrůznějších objektů dávají dohromady nejlepší příběhy a trumfují se strašidelnějším strašidlem. Probírají se esoterické teorie, proudění energií a pohanské rituály...
Vždycky! Ale vždycky! Někoho napadne jít prudit duchy na stezku odvahy. Jakoždo průvodci máme přece klíče ne? Když nemáme klíče, může se stát, že se večírku účastní i kastelán, kterého podobný nápad nadchne. Stezky odvahy jsou kapitola sama pro sebe. Potom co celý den vykládáte, že umřel ten a ten, umřel tak a tak, úkladná vražda, vražda omylem, vražda na objednávku, vražda pro peníze, následně si po šichtě tři hodiny líčíte nejrůznější duchařské příběhy a kdo kde kdy cítil jaké špatné energie a vibrace, potom už se prostě nechcete vydávat do hradu! Potmě! Sami! A vždycky se najde nějaký idiot, který si myslí, že nejvtipnější věc na světě je na vás bafnout, zrovna když procházíte tím nejtemnějším koutem.

Večírky hradní zvěře jsou tedy vlastně takové teambuildingové aktivity. Kolektiv tmelí především společné vědomí toho, že lidstvo hloupne, všichni víme jak by se to mělo dělat líp, všichni jsme samozvaní odborníci na cokoliv historického, či historizujícího, všichni pochopitelně vnímáme ty negativníí i pozitivní energie na hradech a zámcích a většina z nás svorně věří na duchy. Taky nás pojí i ta spiklenecká soudržnost, kdy druhý den po podařeném večírku umíráte na kocovinu, máte žízeň, bolení hlavy, pytle pod očima, do kterých by se daly svážet brambory a nejradši byste jenom leželi s mokrým hadrem na hlavě, tak na poznámku návštěvníka o tom, že to musí být super bydlet na hradě a dělat tady večírky, odvětíte jenom: "Ach tak je to nesporně romantická představa, ale to nesmíte tak brát. Bydlení je tu fajn, ale hrozná zima. A večírky? To my se raději jenom tak sejdeme a povídáme si o hradě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 13. listopadu 2016 v 20:00 | Reagovat

Moooooc příjemné čtení.meli byste to vydat :) jako všichni průvodci :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama