Hrady.cz

15. srpna 2016 v 11:00 |  Deníček průvodkyně
Sobota


Včera jsem se vrátila z dovolené. Krásné dovolené. Deset dní jsem se válela, četla, ráchala se v moři, chodila na zamilované randíčka, hrála dokolečka Bang! a odpočívala. Jej to bylo pěkné. Ale muselo přijít vystřízlivění. A pěkně tvrdé.
V sobotu po návratu jsem šla do práce. To by samo o sobě nebylo nic hrozného. Jenže.... JENŽE!!!!
V sobotu probíhal už druhý den na hradě festival hrady.cz. Nenávidím tu akci. Bytostně nenávidím!
Dva roky se mi podařilo tomu vyhýbat. Směny jsem si pečlivě plánovala tak aby se ani náhodou nepřiblížily k termínu konání. Až letos... Jsem cítila blbej pocit provinilosti, neboť mi můj šéf opravil mosazný svícen pro maminku a nic za to nechtěl, akorát pořád nadhazoval, že na hrady.cz má málo průvodců. Pochopila jsem a slíbila jsem.
Já idiot! Navíc na sobotu, kdy už jsou všichni návštěvníci ožralí, protivní, sežrali všechnu moudrost a humor na světě a smrdí.
No nic. Ráno jsem zamířila ještě plná optimismu do práce. Vezl mě můj drahoušek s tím, že odpoledne přijede znovu a půjdeme se podívat na program, neboť organizátoři uvolnili milostivě nějaké lupeny pro hradní zvěř, že teda jako můžem nakouknout jak hrajou Kabáti.
Zpět k cestě do práce. Nakoupila jsem si svačinky, přijela dokonce včas, jenže ouha... Nahoře uprostřed příjezdové aleje stojí vedle sebe dva hovnocucy a sosají. Takže neprojedem. Drahoušek mě vyhodil z auta, neboť pozdní příchod by dneska znamenal katastrofu a já za mohutného nadávání na adresu hovnocuců, organizátorů, festivalu obecně, debilů, konkrétního festivalu, procházela alejí. Lítaly ze mě slova, která nejenomže by slušně vychovaná dívka znát neměla, ale nezná je ani většina dlaždičů. Kolem stojící organizátoři jenom koukali když slyšeli jaká slova padají na jejich hlavy.
Jdu a jdu a narazila jsem na checkpoint se sekuriťákem. Strážil VIP pakoviště, jinak taky známé jako západní. Tady měly stát všechny kapely a VIP auta. Upozorňuju jeho a ještě jeho důležitě se tvářícího šéfa, který šel náhodou okolo, že kolem páté přijede modrý Reanault, který patří k hradu a že ho mají pustit dovnitř na VIP parkoviště. Oba přikyvují, vypadá to, že pochopili.
Následně ale začínám rozšiřovat jejich slovní zásobu o nová sprostá slovíčka, neboť jsem si všimla, že parking je ohraničen plotem a tudíž se nedá dostat k západní bráně, kterou se potřebuju dostat dovnitř. Na obcházení nemám čas, jsem naprosto odhodlaná ten plot povalit, nebo aspoň přelézt. Jedna dobrá duše se nade mnou slituje a plot rozebere, odsune a pustí mě dál.
Už jenom proběhnout příkopem k bráně a jsem doma, v práci. ALe jak jsem se vytočila už u příchodu tak vytočená zůstanu.
Během hrady.cz totiž neprovádíme normální prohlídky. To není v lidských silách. Najíždíme na francouzský systém - v každé místnosti stojí průvodce, lidi si procházejí sami a chtějí-li, zeptají se. Průvodce buď zodpoví jenom dotaz, nebo pokud chtějí, tak jim odvykládá historii, výklad k místnostem a tak podobně.
Jenže oni nechtějí.
Plují hradem, trousí poznámky, za které by se stydělo i dítě v mateřské školce a zapáchají. Máme rozkaz se po 90 minutách posunovat abychom se neokoukali a nezbláznili.
Je to třeba. Já totiž zahajuju svůj den v lichoběžníkové předsíni. Už v devět se nahrne první dávka hraduchtivých návštěvníků co musí využít toho, že mají vstup zadarmo na festivalovou pásku. A je to teda výběr.

První skupinka obsahuje přiožralou blondýnku a tři borce, kteří vlají za ní.
Blondýnka: "Jeee tady mě někdo namaloval." (Při pohledu na alegorické zpodobnění Belgie, zvané Beligica. Nutno dodat, že tohle potom vykřikovala i u portrétních obrazů dostihových koní.)

Prakticky okamžitě následuje páreček. Kluk kouká na ten samý obraz Beligica a hláskuje:
"Be-li-ci-ča... Be-li-ki-ča... Be-li-čí-ča.... Beličíča... Hele tohle se jmenuje Beličíča, asi jako že byla pěkná."

V 9:58 leze do hradu první naháč. Očividně už dostal zdupáno od předsunuté kontrolní jednotky v přízemí, takže už si košili postupně zapíná. Za ním se táhne skupinka smradlavých uváleých chlapů co mají ve vlasech stébla trávy a v ruce flašku rumu. Naštěstí zavřenou.

Po přesunu do pokojů mladého hraběte mě jímá fantas. Na stěnách totiž visí 4 portrétní obrazy dostihových koní. A každý, nekecám KAŽDÝ, kdo vleze do pokoje řekne: "Koně." Následuje komentář ve stylu Tak to jsme asi ve stáji, hahaha!, nebo u skupinek mlaďochů kolem dvacítky následuje A proč jako tady mají obrazy koní a proč tenhle má v čele díru?. Hlava mě bolí po deeti minutách. Začínám toužit po kořalce. Nejvíc mě dožere chlap, ve věku asi 45 let, který se celý neumytý, zpocený a hlučný postaví přede mě a řekne: "Dost hrůza."
Očividně očekává reakci, ale nechápu jakou, neboť mi nepoložil dotaz. A takové já nesnáším. CHvilku na něj koukám, mám smrtící chuť mu říct Jo je to dost hrůza, že jste tlustý a ještě si vezmete malý tričko., ale jsem dívka slušně vychovaná, tak se jen z posledních sil usměju a ptám se co je jako dost hrůza.

"Proč to jako neopravíte? Proč vám na to stát nedá? Já platím daně, víte. S tím něco udělejte."
Lámu v duchu hůl a krčím mlčky rameny, neb kdybych otevřela pusu, začnu křičet.

POstupně se poposunuju celým hradem. V červených salonech si mě odchytne chlapík a praví abych mu pověděla něco k historii, protože přijel na výstavu Lev a Orlice, která je dneska ale bohužel z provozních důvodů zavřená. Tak by se rád něco dozvěděl. Konečně voda na můj mlejn. Probereme historii horem spodem, dostane se i na kapitoly, které na normálních prohlídkách neříkám, neb by se muflonům zatočila hlava a ztratili by se uplně, propereme Lucemburky, Řeky na Veveří, projdeme si salony a do toho diskutujeme o Habsburcích, vyměňujeme si názor na tenhle pošahaný rod a nakonec skončíme u toho, že mi pán líčí, jaká je výstava Lucemburkové ve Valdštejnské jízdárně. Žvaníme spolu asi třičtvrtě hodiny. Nakonec jde, že už musí zase někam jinam, ale za hodinku se vrací a zase si povídáme.
Ukazuje se, že je kamnář, což se hodí neboť máme na chalupě pec a sporák, které by potřebovaly revizi. Pán u sebe nemá vizitku, ale pro moje krásné oči se sbalil a běžel dolů na parkoviště pro vizitku. A to jsem ho prosila, aby mi jenom řekl jméno firmy. Že si to najdu.

Ko konci dne, ale už upřímně proklínáme každého kdo se objeví. Jednak jsou stánky s alkoholem otevřené už od rána, takže chodí čím dál tím víc ožralí návštěvníci, ale taky smrdí, není blbě telefonovat uprostřed expozice (napočítali jsme jic za celý den asi 14) a otráveně na nás koukají, jak kdybychom je my donutili chodit dovnitř.
Myslím, že mě na tom festivale nejvíc sejří fakt, že díky vstupnému do hradu zahrnutému v ceně lístku, se dovnitř nahrnou i lidi, které by to jinak v životě nenapadlo. A je to na nich poznat.
Pátá se kvapem blíží, kolegyně, která to dneska měla celé na triku si může oddechnout, průser žádný, jenom já mám dvě konstruktivní kritiky.
Na přístí rok je třeba zajistit pro průvodce židle, protože osm hodin jenom stát, nemoct si sednout, opřít se a odpočinout si je fakt záhul. A taky trvám na tom, aby každý průvodce dostal svoji osobní flašku ořechovky aby se mu celý ten den lépe zvládal.

Na věži zvoní pátá. Padla. Můj muž nikde. Vybil se mi mobil, jsem domluvená s kamarádkou, že bude volat jí, kdyby náhodou. Pořád ale nejde, tak jdu nervozní na horní parkoviště kontrolovat. Všichni sekuriťáci na které narazím mi tvrdí, že ještě nikdo nepřijel.
Přibíhá kamarádka, že jí volal můj nejdražší, vytočený až na půdu, že stojí na spodním parkovišti.
A nasraný teda je. Chceme jet na večeři do Bitýšky, tak jsme se mu nasáčkovaly do auta a zjišťuju, že přijel nahoru, kde o něm tedy byli informováni všichn důležití, ale hned zkraje aleje postavili jednoho debila, který se tak zažral do funkce, že odmítl i zavolat někomu aby si potvrdil, že skutečně může pustit tohle konkrétní auto, které jede z hradu.
Debila sekuriťáka propíráme ještě na večeři. Vyjeli jsme totiž skoro všichni průvodci, abychom aspoň na chvilku unikli.
Večer se vracíme na hrad a chceme využít svého volného vstupu. A zase nás stopuje debil důležitý.
Argument, my zaparkujeme AŽ ZA tím vaším VIP parkingem, před hradní bránou, nechápe a zjevně je zmaten. Vykřikuje něco o tom, že Divokej Bill si přivezl tricet kamarádů a že není místo. Můj argument, že prostor za parkovištěm je čistě hradní, tudíž tam nikdo nestojí a pokud ano tak si teda urychleně přeparkuje, neb tam nemá co dělat, ho asi zaráží.
Celý protivný a opruzený nás teda pouští konečně domů.

Na koncerty jsme nakonec nešli. Volné vstupenky nevyužili. Vylezli jsme si na hradby, které byly hned za stagemi a poslouchali v klidu odtamtud. Bez lidí, bez strkání a bez randálu.
Ale stejně jsme radši celou dobu pomlouvali jak mizerně je to celé zorganizované a jak ten festival nenávidíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama