Spratkárny

28. května 2016 v 11:00 |  Deníček průvodkyně
Středa

Tenhle týden nám začaly školní výlety. Známé také pod názvem spratkárny. Původ tohoto roztomilého označení je snad všem jasný. Někteří ze starých průvodců vědí co od spratkáren očekávat a období na konci května očekávají s hrůzou v očích a s narůstající žaludeční nevolností. Chápu je. Taky chápu, proč nikdy není přetlak dobrovolníků a směny se přidělujou. Mě děti nevadí, takže jsem si napsala týden v práci a očekávám miliony na výplatní pásce.
Úterní směnu jsem vynechala, protože jsem měla povinný seminář. Jednak byl přínosný a hlavně už mám další políčko v ISu zelené. A co se zelená, to se počítá.
Dneska ráno je boží klid. Je nás tu pět. Ale zájezdů je přesilovka. To mi neříkejte, že už mají všechny místní základky uzavřené známky. Na mě vychází skupinka asi jedenácti dětí.Paní učitelka přiznává, že jsou ze Staňkovy kde jsem asi tři roky bydlela, a že jsou to všechno děti cizinců, takže jestli bych nemohla mluvit jednodušeji, že některé děti uplně nerozumí.
Hmm. Po tom co mě požádala ať zjednoduším větu: "To je ale tlustá zeď, děti. Kolik myslíte, že má metrů?" jsem to vzdala.
Děti upřímně byly hodné, nevykřikovaly, nehádaly se, nemusela jsem je umravňovat... Jenom je nejvíc zajímalo to, co bude, než to co mohli vidět v jednotlivých místnostech. Permanentně byly namačkené u dveří a šmírovali klíčovýma dírkama. Prázdnou místnost. Budiž. Zase kdy už jsem se jich na něco zeptala, tak se snažili odpovídat, ale především to byli neuvěřitelní mazlíci. Pořád se chtěli objímat a říkali mi paní učitelko. Prostě krásná, ikdyž poněkud rychlá prohlídka.
Odpoledne jsem šla na chvilku pohlídat výstavu pohádkových kostýmů. Vpustila jsem maminku i s jejím spajdrmenovským synkem a zaujala místo na strážní židli. Po chvilce se ke mně přikrádá maminka.
"Slečno."
"Ano?"
"Já jsem vždycky chtěla být princezna."
"Ano?" Proboha, co? Vem si co chceš, peníze nemám, ale hlavně mi neubližuj.
"Můžu se vyfotit?"
"Ano, fotografování je povoleno." Uuuuuuf!
Vrátím se ke čtení, když tu periferně vidím jak baba leze za provaz.
"Paní, za provázky nemůžete. Je tu vyhrazený prostor a kostýmy jsou z televize, nesmí se poškodit."
"Vy jste říkala, že se tu může fotit."
"Ano, ale jenom figuríny zpoza provázků." To je snad jasné, ne?
"Já bych si stoupla za tu figurínu, abych byla jako princezna."
"???"
Lidi jsou divní a mají všelijaké touhy.

Čtvrtek

Včera bylo hezky. Svítíčko slunilo a kousy mouchaly. Dokonce natolik, že jsem ráno zaspala a z domu vystartovala k kraťáskách a bundičce. Frajerka do teplého počasí prostě. V autobuse jsem se málem zalkla smíchy, když kolega líčil, jak mu na prohlídce dospělá ženská, ve skupině mezi jinými dospělými muflony, řekla ať omezí dějepis a mluví o princeznách. Po chvilce porovnávání indiící jsme zjistili, že je to ta samá žensk co mi včera na výstavě málem způsobila infarkt svým přáním stát se princeznou. Holt lidi jsou divní a mají všelijaké touhy. Nejvíc mi bylo líto toho jejího syna.
Zatímco jsem si vařila snídani (rozuměj kafe) oznámil ná šéf škodolibě kolik má dneska přijet harantů. Myslím, že si tyhle čísla vychutnává zejména proto, že už s těma dětma nepřijde do kontaktu. Očekáváme zase našlapané autobusy, tentorkát ale obohacené o školkáčky.
A měl pravdu. Po ránu se běhalo jedna báseň, naštěstí nás je dost a na mě vychází dozor na výstavě nad dvěma skupinkami školkáčů. Ty děti jsou tak mrnavé. A tak roztomilé. Ve školce mají ještě naprostý respekt z kohokoliv kdo měří víc než metr, takže mě uctivě zdravili, říkali mi zase paní učitelko a věřili tomu, že zlato u Lotranda a Zubejdy je pravé. Musím se sebou něco dělat, protože takové návaly předškolních dětí brnkají na moje mateřsk struny a já bych hned zakládala klan. Pak mi ale stačí vracet se na průvodcovnu skrze bandu pubertálních otrávených klacků a moje touhy po miminu mě zase rychle opustily a nahradilo je přesvědčení, že internátní školy vyznávající tělesné tresty jsou skvělý vynález.
Jinak bylo relativně poklidno. Protože bylo hnusně, tak přijely jenom objednané zájezdy a přepadových návštěvníků bylo minimum. Dopsala jsem odbornou esej do muzejní architektury, formální dopis do angličtiny, sesmolila krátké vysvětlení ke cost benefit analýze a na internetech našla asi dvacet knížek co mi musí Míša půjčit v knihovně, abych mohla ke zkoušce.
Zapraskání z vysílačky, že ve tři je prohlídka, bylo vyloženě osvobozující. Celou cestu na prohlídku jsem si říkala - Jsou to dospělí lidi. Jsou to dospělí lidi. Nebuď infantilní. Normální výklad. Žádný princezny. A stejně jsem v momentě kdy jsem otevřela pusu cítila jak se mi z krku dere A jak si myslíte, že je takový veliký hrad starý, děti. Tak jsem ji zase radši sklapla.

Pátek

Kdo nezažil, nepochopí s jakou úlevou průvodce očekává pátek, zejména v týdnu školních výletů. Abychom neměli až takovou radost, tak nás čekají ještě další dva týdny spratkáren.
Do školáků si ještě objednal dvě prohlídky zájezd rakouských důchodců. Německy. Německy tady mluví jenom jedna průvodkyně a ta pracuje jako učitelka a ve školním roce učí. Takže co s tím? Důchodci nafasují německé texty a kolegu, který se aspoň německy dokoktá a hurá do hradu.
Já jsem si ráno odbyla hodinku na výstavě se stovkou prvňáčků. Tihle byli nesmírně aktivní, což je projevovalo zejména zběsilým pobíháním po expozici, které jsem nedokázala zastavit ani já, ani paní učitelky. Asi děcka na speedu. Holčičky, které byly jedna jako druhá, všechny růžové a s brýlemi, se dotazovaly na zásadní věci:
"Je ten poklad pravý?"
"Proč není pravý?"
"Kde je ten pravý?"
"Co se to pokladnice?"
"A máš od ní klíče?"
"Ty rezavé vlasy jsou barvené, nebo původní?"
Musím uznat, že to bylo poprvé, co se mě někdo zeptal na původnost mých vlasů. Minimálně teda na prohlídce.
Při cestě z výstavy jsem zakopla o bandu puberťáků na nádvoří, jejichž učitelka stála deset metrů od pokladny a hledala kde si můžou koupit vstupenku. Na průvodcovně jsem předešla losování krátkých slámek a prohlásila, že puboše si beru já.
Uznávám, že v tom byl čistě sobecký záměr. Jestli dneska ještě jednou budu muset říct princezna, tak mě odvezou.
Puberťáci nakonec nebyli aý tak otravní. Skupinka slečen vyložen poslouchala a vypadali, že je to baví. Bohužel sebou přivezli i skupinku třídních šašků, kteří se jednak producírovali se svou předčasnou sexualitou a osahávali spolužačky (a skříně, a stěny, a stolky, a židle) a jednak byli vtipní.
Předkládám úryvky několika rozhovorů:
"Proč na to saháš? Jenom zvířátka a osoby se sníženou inteligencí potřebují dokazovat existenci viděných předmětů dotykem."
"Však já jsem taky propadl. Haha."
...
"A kde si můžu koupit takové židle?"
"Takové židle už koupíš maximálně ve starožitnictví."
"To jako nemají v IKEA? Fotr má takové z IKEA."
...
"Jak jste říkala, že měli ve vlasech vši. Jsou tady ještě?"
"Myslíš, že by veš přežila třeba přes čyři sta let bez potravy? Být tebou bojím se moru, ten má inkubační dobu pět set."
...
"V oblouku jsou restaurované původní gotické omítky... Proč na to saháš?"
"Jsem chtěl vědět co to je?"
"Kdybys nesahal, ale poslouchal, tak víš, že jsou to zrestaurované omítky."
...
Odpoledne si jdu spravit chuť na dospěláckou prohlídku. Pominu-li fakt, že jsme začínali o deset minut později, protože tři mufíci koupili proaktivně vstupenky pro svoje kamarády, kteří v době začátku prohlídky teprve parkovali nad hradem, tak to bylo v pohodě. Právě ti opozdilci byli zajímaví, inteligentní, poslouchali a ptali se. Chu%t do života mi vzal až jeden zvídavý děda.
V první místnosti vytasil papírek s doslovně opsanou historí hradu z wikipedie. A jel.
"Dotaz. Tieffenbachové to tady přestavěli v sedmnáctém století? Je to pravda?"
"Ano je to pravda, krom toho, že jsem tto právě řekla, to je napsané i na tom vašem papírku."
....
"Dotaz. Hirsch-Gereuth byl Vídeňák, je to pravda?"
"Ano to je pravda. Krom toho, že jsem to právě řekla, je to napsané i na vašem papírku a v mnoha monografiích."
...
"Dotaz..." A takhle to pokračovalo v každé druhé místnosti.
Perličkou dne zůstal ale fakt, že tenhle děda pak šel s kolegyní na druhý okruh. Ten o kterém se všeobecně ví, že se jde na půdy, do věže, do sklepů, ten o kterém mu i na pokladně říkala pokladní, že není asi nejlepší nápad, pokud není v dobrém fyzickém stavu. Děda si druhý okruh vymrčel. A po prohlídce prý držkoval na celé nádvoří, že s bolavm kolenem musel do věže a do sklepa.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 K. K. | Web | 28. května 2016 v 11:16 | Reagovat

hezky blog, šikulka:)

2 Fredy Fredy | Web | 28. května 2016 v 13:10 | Reagovat

super blog :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama