Jak zapracovala tréma...

26. května 2016 v 11:00 |  Ze života produkční
A je to tady. Je sobota 21. května a my máme před sebou první část projektu Na cestách s Karlem IV. Včera jsme se s klukama sešli abychom si projeli texty a trochu si vysvětlili co se vlasně bude dít. Nejdůležitější připomínka byla: "Učte se texty, vemte si karimatky a spacáky a hlavně se neožerte. Zejtra v sedm ráno se srazíme u Husy. Nezaspěte."
My jsme s drahým mužem šli spát poměrně pozdě a zaplatili jsme za to s bídou rozlepenýma očima, když jsme o půl šesté ráno vstávali. Přijeli jsme s dvacetiminutovým zpožděním a k našemu překvapení nás před Husou čekal jenom Vojta. František nikde.
Inu, zavoláme mu. Na střídačku mu vyzváníme s Vojtou, nepřetržitě, tři čtvrtě hodiny. Ten trouba pořád spí.
V hlavě mi šrotují možné situace. Ožral se včera po práci a neslyší telefon. To je ta horší verze (Aspoň pro něj, protože jestli se opil, tak ho zabiju.). Šel po práci domů a někdo ho přepadl a zavraždil (Pro Františka rozhodně lepší situace, protože to znamená, že má adekvátní omluvenku pro to proč nedorazil.). Usnul v divadle a za chvilku ho najde uklízečka. A tak dál...
Po dvaceti minutách čekání se rozhodneme vyzvednout alespoň reprobedny z divadla, které měl Franta půjčit a nachystat na recepci. Vrátní nic neví. Bedny se tam sice nějaké válí, ale je na nich cedulka Jindra. A chybí kabeláž. No nic.
Pochoduju po Zelňáku a až se sama divím kolik sprostých slov znám. Očividně se diví i skupinka bedňáků, kteří vedle stavějí podium, myslím, že jsem je něčemu přiučila.
Mezi sedmou a osmou hodinou v sobotu ráno jsme probudili asi patnáctl lidí, sháněje číslo na Frantovu spolubydlící, Frantovu adresu, kradenou poloautomatickou zbraň, nebo tak něco. Po osmé došlo na nejhorší a já jsem vzbudila Frantovu maminku, na kterou jsem dostala shodou okolností číslo. Ta mi ani nenadává, že jsem ji vzbudila, adresu nezná přesně, ale má číslo na spolubydlící. Jásáme a hned Báře voláme.
"Baruško. Promiň, že tě budím. Hrozně se omlouvám. Je brzo já vím, já vím. Mohla bys prosím tě jít vedle a podívat se jestli je doma František? Je? A mohla bys ho prosím tě kopnout do zadku, tak silně až spadne z postele? Už je vzhůru? A někam běží? Co že to volá? Doprdele? No to je dobře, to si asi všiml, že zaspal."
O pár minut později nám volá sám hříšník, hlásí, že repráky zůstaly v sále a kabely jsou ve zvukařské kabině. Paní vrátná nás oproti podpisu pustí dovnitř a my nakládáme. Už teď je kufr narvaný, chci to vidět zítra, jak povezeme ještě světla a projektor. Franta se přiřítil po půl deváté, skočil na zadní sedadlo a hodil nám pytlík koblih, coby omluvenku.
Protože si kluci musí projíždět texty, řídím já. Nabrali jsme hodinu a půl skluz, počítala jsem, že o půl deváté už budeme na Lipnici a ne teprve manévrovat ze Zelňáku. Najíždím na dálnici a dodávám váhu svému přesvědčení, že nejvyšší povolená rychlost je jenom doporučení.
Přijeli jsme po desáté a v jedenáct má začínat workshop pro dopolední návštěvníky. Ujasňujeme si, že pro představení pro workshopech bude stačit krátká improvizace na téma Předáváme dary císaři.
Kluci si zkoušejí kostýmy a vypadají jako blbci jenom trochu. Smějící se Někdo prostě v gotickém šatu vypadá jako frajer, někdo jako blbec.

Zleva: Karel IV. (František), Rádce (Sebík) a Šašek (Vojta)

Celé trio na nádvoří


Na workshopy (jak dopolední, tak odpolední) dorazilo cca 30 lidí, na každý. Oproti očekávání výborná návštěvnost. Workshop na středověké vaření je super. Členové družiny, kteří budou kuchaři, pečou pro Karla IV. placky. Z mouky, kterou si sami umelou, prosejí, uhnětou těsto, dochutí a upečou na ohni. Lékaři míchají koření a dryáky a dozvídají se třeba to jak se léčil mor (léčby vyžadovala spoustu odpočinku a her Usmívající se). U písařů se podle předkreslené abecedy maluje menu pro Karlovu hostinu, po některých adeptech pásařství to nejde přečíst, ale viděla jsem slečnu co vykroužila gotické litery brkem na první dobrou. Bodyguardi si vyzkoušeli jak těžká byla středověká zbroj, zkoušeli vydržet ránu mečem do štítu, nebo uštrikovali kus kroužkové košile. Jako překvapení na závěr se zničehonic objevil Karel IV. Bylo hrozně super sledovat, jak se členové družiny vžívají do role. Volali Ať žije král, ať žije císař. Klaněli se císaři. Předávali dary. Krásné to bylo.

Družina předává dary

Družina shromážděná na nádvoří, čeká na příjezd císaře

Workshop u zbrojnoše

U lékaře se míchalo koření a léčil mor

Kuchaři napekli placky z vlastnoručně umleté mouky

Písaři psali o stošest

Dopoledne byli návštěvníci o trochu interaktivnější a akčnější než ti odpolední. Jakmile se zavřela brána za posledním návštěvníkem, začali jsme usilovně zkoušet na večer. Na věži, stranou ostatních, projížděli jsme si to znovu a znovu. Karel IV. má problém zapamatovat si jak jdou pasáže za sebou. Scénář je totiž poměrně sofistikovaný, vtipný, ale je třeba aby narážky vycházely přesně. Bohužel vychází ne až tak přesně.
Dvě hodinky před začátkem vyhlašuju pauzu, aby se scénáře a nahozené situace usadily. Navíc přijíždí Tomáš se světly a projektorem, takže jdeme nachystat mapping a nasvítit si představení. Což vzhledem k tomu, že je pořád ještě světlo, je práce na houby. Sedím na hradbě, nohy mi visí dolů, držím světlo, které nemám jak na hradbě uchytit a hulákáme na sebe s Vojtou, který stojí na nádvoří.
"Je to dobrej úhel?"
"Nevím, není vidět. Ale snad jo."
"Zavazí mě tu cihla, počkej já to pootočím. Co teď?"
"Nevím není vidět. Ale snad jo."
"No a teď potřebuju nějakej šutr abych to podepřela aby to zůstalo ve správným úhlu."
"Nemám. Máš to čím ukotvit, kdyby to chtělo spadnout?"
"Nemám, lanko nedosáhne. Máme drát."
Tak jsme to nadrátovali za spousty nevhodných poznámek o tom, že by tenhle způsob jištění světel měli vidět pedagogové co kluky učí svítit a BOZP.
Sebíka s Frantou jsme poslali do Havlíčkova Brodu pro vodku, protože večer bude třeba oslavit úspěch, nebo zapíjet žal. Přihrnuli se včas na poslední zkoušku. Až na lehčí výpadky textu z trémy zvládli perfektně. Bylo to svižné, vtipné, situace vycházely. A mě v hlavě zněl hlas mého učitele dramaťáku, že když vyjde generálka, je premiéra většinou na houby.
A taky, že jo.
I přes hojnou účast, místních i vzdálených návštěvníků, kteří si udělali čas a přijeli se podívat na obživlého Karla IV. se pokazilo co mohlo. Františkovi v roli císaře vypadával text i v místech, které perfektně znal a časování a fórky se rozsypaly.
Videomapping vyšel na druhou stranu perfektně. Animace na nehomogenním podkladu stěny trochu ztratila ostrost v detailech, ale příběh byl krásný, tak akorát dlouhý a Tomášovi se to celé povedlo.

A takhle svítil na nádvoří úplněk, po tom co všichni odešli...

Po mappingu jsme vyhnali návštěvníky, pouklízeli co zbylo, nafasovali klíče od kastelána s tím, že hrad je náš. Aspoň na večer. Můžeme prý přespat kdekoliv na hradě a vychutnávat atmosféru. A kde jsme skončili? Kde jsme nocovali? Romanticky na hradě. V kanceláři, kde je topení, takže jsme v noci nezmrzli. Večer jsme si na nádvoří vytáhli stůl a lavice, rozlili gin s tonicem a vodku do kafáčů a začali rozebírat. Humorné historky z divadel. Tomáškovu kletbu, která způsobila, že každý mapping, který doteď dělal, mu nevyšel (Kletbu jsme zlomili, lipnický mapping vyšel na jedničku!). Nad popisem nekterých historek jsme se lámali smíchy. Ale naprosté vyčerpání se na mě podepsalo a o dva malé gintoniky později, v jednu ráno, potom co jsem klimbala vsedě u stolu, jsem to zalomila a šla spát.
Ráno jsme si zasloužli prohlídku, na kterou se teda šlo speciálně kvůli mě. Smějící se
Sbalili jsme poslední prodlužky a vyrazili do Brna. V autě jsme prakticky všichni usnuli a při vykládání zjistili, že jsme hradu ještě dvě prodlužky ztopili.

Zleva: Já (produkce), František (Karel IV.), Tomáš (mapping), Vojta (Šašek) a za volantem Sebík (Rádce a moje opora)
Fotka je ilustrační doprovod na téma Vracíme se domů a jsme šťastní!


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama