Jak jsme putovali na Zvíkov aneb Co se mohlo potento...

1. května 2016 v 10:01 |  Ze života produkční
Na cestách s Karlem IV. se bude odehrávat na 4 hradech. Lipnici už jsem zmiňovala několikrát. Číslo dva je Zvíkov.
První problém byl termín. Jednak se to celé blíží a budeme potřebovat aby se celý proces urychlil, ale hlavně... nejdřív nemohl Tomáš. Pak byl festival. Pak měl kastelán dovolenou. Pak nemohla paní z NPÚ. Skončilo to tak, že pojedeme sami s Tomem.
Fajn, poprvé budu řídit sama bez dozoruv autě a zrovna 500 kilometrů dlouhou cestu. Fajn.
Druhá pecka byla telefonická domluva s kastelánem: "jasně, přijeďte. Kdy? V jedenáct? A stihnete to do dvanácti? Máme odpoledne svatbu. Fajn. Neparkujte nahoře. Sjeďte přímo na nádvoří. Bránou by snad osobák projel. Jo to projedete."
Takže fajn na druhou. Nejenomže poprvé bez dozoru, ale rovnou vjíždět úzkými branami na nádvoří. Nemůžu si pomoct ale brána, která byla projektovaná na jednoho koňa s jezdcem mi nepřipadá jako něco čím bych se měla snažit projet s méganem.

Ráno v pátek jsme vyjeli. Volám Tomovi, že ho za pět minut vyzvednu u školy. Z reproduktorku se ozve rozespalý hlásek, kerý se ptá jestli jsem myslela v osm ráno, že on počítá s tím, že pojedem v osm večer. V pohodě. Jedu si Toma vyzvednout domů. Nabíráme hodinu zpoždění, ale to nevadí, máme rezervu.
V GPSce se mi nebízí pět různých Zvíkovů. Vím že je to někde nad Českýma Budějovicema, volím proto z nabídky Zvíkov (České Budějovice).
Jedem. Cesta je klidná, ubíhá to rychle, ubíhalo by to rychleji kdyby v autě nebylo rozbité stereo.
Po dvou a půl hodinách jízdy nám GPS hlásí, že jsme v cíli. Podle mě lže, páč dědinka je placatá, mrňavá a po hradu ani památky.
Stavíme uprotřed náměstí a jdeme se zeptat do kulturáku. Tady sedí jedna usměvavá paní a hlasitě volá:
"To nejste ani první, ani poslední. Oni si nás lidi pořád pletou. Podívejte se sem na mapu, my jsme tady a vy chcete sem." ukazuje na místo asi sto kiláků severněji.
Průser. Jestli se budeme přemisťovat ještě o sto kiláků hore kamsi na Orlík, tak na tuty přijedem pozdě.
Sedáme o auta, voláme kastelánovi. Není nadšený! V jednu mají přijet svatebčani. Ujišťujeme ho, že do jedné budeme dávno pryč, ale stejně pořád není nadšený.
Jedeme tedy k Orlíku. Kašlu na rychlostní omezení, snad nepotkáme kontrolu. Projíždíme kolem Temelína, který v tak krásný den vypadá jako ráj na zemi, ne jako atomová elektrárna. Čtyři chladící věže, ze kterých se valila sněhobílá pára na pozadí azurově modré oblohy, v obklopení neuvěřitelně zelené trávy. To prostě chceš.
Projeli jsme kolem Hluboké nad Vltavou, píšu si ji na seznam památek, které chci určitě vidět.
O čtvrt na jednu vjíždíme do Zvíkovského podhradí (TOHLE je totiž jméno té dědiny, co bylo potřeba nacvakat do GPSky. Už to nikdy, nikdy, nikdy nezapomenu!). Jedeme napříč vesnicí, vypadá to, že by tu snad nějaký hrad mohl i být, jenže není vidět.
Jedeme dál. Konečně jsme našli to parkoviště, odhodlaně ho míjím a modlím se abych projela brány.
Projela jsem! Se sklopenými zrcátky a desítkou, ale za chvilku už stojíme na druhém nádvoří.
Vyskakujem z auta a už se na nás vrhá nepříjemná paní, partně zaměstnankyně hradu. Vlastně zopakuje to co nám řekl už kastelán. Že mají svatbu a ona na nás nemá čas a vůbec ať si najdem někoho kdo se o nás postará.
Náš argument, že stačí když nám otevře bránu, kvituje se zamrčením a odemyká. Vbíháme dovnitř vědomi si toho, že máme málo času. Nechceme prudit, nebo přidělávat problémy.
Nakonec si nás našel takovej mladej kluk, zaměstnanec hradu. Ten je oproti všem očekávání hrozně příjemný a milý. Prochází s námi hrad, zodpovídá moje dotěrné dotazy na provoz.
Vyfotili jsme co jsme potřebovali a vydali se na cestu zpátky.
Dálnice rozkopaná, objížďky jsou všude. OK, zvládli jsme i horší. Najednou ale ricpic namísto D1, nás to vede na E55 a zase na Budějovice.
Tak to ani náhodou. Sjíždíme a v ten moment GPSka prohlásí, že končí činnosti a začne vysírat. Neustále přepočítává a ztrácí signál a kdy už signál najde, je přesvědčená, že jsme někde v Maďarsku.
Kašlu na to, jedem dál. Nějak se po okreskách motáme až narazíme na směrovku na Pelhřimov. Jásám a Tom volá do Brna, že tu zkoušku asi stihne. Jásám do momentu, kdy dvacet likáků před Pelhřimovem vjedem do kolony a stojíme v ní tři čtvrtě hodiny. Skřípu zuby a připravuju se na to, že do Brna se dostanem bůh ví kdy.
Minuli jsme hrad Kámen (taky jde na seznam) a profrčeli Pelhřimov. Najíždíme na dálnici. Asi po padesáti kilákách informační tabule hlásí kolonu a doporučuje sjet. Sjíždíme ve Velkém Meziříčí, abychom se vyhnuli koloně na dálnici a co čert nechtěl... Kolona ve Velkém Meziříčí. Tomáš volá do Brna, že zkoušku tedy určitě nestihne.
Projíždíme Moravu po okreskách a ztrácíme se už jenom jednou. To nejhorší nás ale čeká při příjezdu do Brna. Jakožto rodilá Zlínačka, ještě nemám brněnské cesty zmáknuté a Tomáš jako navigátor brutálně selhává.
Potom co třikrát objedem výstaviště se konečně dostáváme do té správné čtvrti, kde ho s nesmírnou úlevou vykopu z auta.
Jedu domů, tentorkát už se neztrácím. Auto jsem měla vrátit tchánovi, ale peču na to, zítra potřebuju odjet do práce, parkuju proto před domem a jdu umřít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ad-mama-jaga ad-mama-jaga | 5. května 2016 v 6:30 | Reagovat

tak to je poprvé, co jsem od tebe četla nějakou sebekritiku!!! I když pouze formou kritiky toho všeho kolem :-D To si zaslouží vytisknout a půjde to na nástěnku!!! Více úšpěšných výletů přeje matka

2 pamatkymebavi pamatkymebavi | Web | 5. května 2016 v 8:39 | Reagovat

To máš z toho, že si se mnou nepovídáš. Jsem sebekritická až hrůza... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama